Rituál posledního rozloučení

Aktualizováno: bře 12



Smrt mě poprvé políbila, když si přišla pro tátu, v mých 21 letech, kdy jsem na setkání s Ní nebyla připravena. Trvalo sedm let, než jsme v rámci nejužší rodiny, zacítili, že nastal ten správný čas, našeho milovaného zcela odevzdat zemi. Ač jsme si záhy po úmrtí táty prošli tradičním a troufám si říci i velmi pěkným pohřbem, skutečné, hluboké poslední sbohem jsme mu nedali. Urny s ostatky jsme nebyli s to se dlouhé roky vzdát.

Až na jaře roku 2019 , kdy se završil sedmiletý cyklus, se něco změnilo, něco v nás dozrálo a všem bylo jak mávnutím kouzelného proutku jasné, že přišla ta chvíle. Rozhodli jsme se popel v ekologické urně uložit k bříze na malém beskydském hřbitově. Ač jsem u táty byla celé tři měsíce, kdy jsme ho s macechou měli v domácí paliativní péči, zemřel v den, kdy jsem jela na otočku do Prahy za přáteli. Vím, říká se, že lidé rádi umírají sami. Táta sám nebyl, strávil poslední chvíle v láskyplné péči své milované a milující ženy. Jeho mrtvé tělo jsem neviděla, zdálo se mi, že poslední týdny už jako mrtvola vypadal, tedy, že prožitek by byl stejný. Až v únoru 2019, kdy zemřela má milá babi, jsem poznala, že tomu tak není. Babička mi za života dala mnohé rady a dary, ale jedno z nejdůležitějších poznání mi předala po smrti, skrz své tělo, které jsem mohla v tiché úctě a s vděčností pohladit, opečovat.


Zamýšlím se od té doby často nad tím, proč se v naší společnosti dobrovolně ochuzujeme o hluboké prožitky, které i přes svou prvotní tíhu nesou silný léčivý potenciál a dávají jedinci nádherně přirozeně růst.

Babičky tělo se tak v mých 28 letech stalo vůbec první mrtvolou, kterou jsem viděla. A bylo to pro mě nesmírně důležité. Táta totiž jeden den byl a druhý ne. A já měla dlouhé měsíce neklidné sny o tom, že ho pohřbili zaživa, že třeba vůbec není mrtvý. Proces opravdového přijetí reality jeho smrti tak byl o to delší a bolestivější. Zřejmě i z tohoto důvodu jsem cítila velkou potřebu konfrontovat se s jeho popelem, s něčím hmatatelným, s něčím, co ve fyzické realitě bylo projevem jeho existence. Když jsme otevřeli nevzhlednou plastovou urnu s vyraženým číslem, které bylo ostatkům přiděleno téměř jako vězeňský punc, zaplavila mě vlna zvláštních hořkosladkých pocitů, které těžko slovy popsat. To co bylo přede mnou, byly jediné hmotné pozůstatky bytosti, ze které jsem já sama vzešla. Nadrcené kosti a popel nesoucí vzpomínky na ruce, kterýma mě držel, na rty, z nichž do světa vypouštěl řadu nemístných vtipů, na nádor, který mu sežral mozek. Pohled na vlastní konečnost, která dává pocítit posvátnost a křehkost života.

Sešli jsme se vloni 14. dubna, já, macecha, strýc a dva nevlastní bratři, abychom ještě jednou, vědomě, s láskou a ve vší pozornosti vyprovodili zesnulého na jeho poslední cestu a snad i části nás samých, které zemřely s ním. Země, voda, oheň, vzduch. Rituál posledního rozloučení.

Vracím se ve vzpomínkách do toho času, kdy země v podbeskydí byla ještě promrzlá, chladná. Stáli jsme v kruhu kolem hluboké jamky, která byla olemována fotografiemi táty. Já a macecha - obě zasvěcené kněžky -, strýc, bratr, každý za jeden živel. Chtěli jsme si vést obřad sami, zároveň si v něm dát dost prostoru pro své prožitky, proto jsme nakonec zvolili tuto formu, kdy se vedle samotné účasti, stal každý na okamžik i průvodcem pro ostatní.

Zvedla jsem bílou papírovou urnu, do níž jsme ostatky před ceremonií přemístili.

ZEMĚ. Vyzývám všechny, aby zacítili, plně zavnímali, kde jsme, připomínám, za jakým účelem se scházíme, s kým se loučíme. Zpřítomnění, usebrání, setrvání ve svém středu. Nádech, výdech. Nádoba poté putuje z náruče do náruče, poslední tiché objetí, vyslovení díků, i vzkazů pro tátu, mlčení i pláč, cokoliv přichází. Uložení urny do země, vložení dárků a oblíbených předmětů, květin.

VODA. Posíláme si fotografie, vzpomínáme na veselé historky, sdílíme své zážitky, s podporou energie živlu necháváme emoce proudit, slzy volně stékat. Smějeme se, pláčeme, vše je v pořádku. Připíjíme červeným vínem na jeho počest, odléváme i jemu, do země, poděkování.

OHEŇ. Posíláme svíci po kruhu. Co přetrvává, co v nás zapálil, čím nás stále inspiruje, co z jeho příběhu skrze nás žije dál? Vděčnost, obrovská vděčnost.

VZDUCH. Zapalujeme jeho oblíbený doutník, s dýmem posíláme požehnání na cestu, lásku, klid, vše, co ještě chceme doříct, nahlas i v duchu, věřím, že tančící obláčky voňavého kouře naše modlitby nesou až k němu, do světa za závojem. Zbytek doutníku dáváme zemi, tátovi na cestu.

Poklekáme kolem vyhloubené jamky, ve které dlí urna s dary, vínem teď zbarvená do růžova, každý bereme hrst hlíny, okvětních plátků a loučíme se, tentokrát plně, přítomně, kouzelně, naposledy. Sázíme květiny na místo pomyslného posledního odpočinku, kolem pokládáme kamínky z oblíbených míst, není kam spěchat. Mír, klid, smíření. Odevzdání, hluboká vděčnost. Děkuji.


Každý rituál je dobré zakončit pořádnou hostinou, uzemnit se, tak říkajíc vrátit se do těla, opustit prostor posvátný a vkročit zpět do profánního. My děláme to samé a završujeme setkání společným obědem v nedaleké restauraci.



Rituál posledního rozloučení pro tátu byl prvním pohřebním obřadem, který jsem vedla. Velká iniciace na mé cestě kněžky. Nebyl však jediným a já si velmi vážím důvěry, se kterou se mi, jakožto ceremonialistce, pozůstalí svěřují. Vím, že čelit smrti a vědomě se ponořit do bolesti plynoucí ze ztráty milovaného člověka, je nesmírně těžké.


Smrtí druhého se dotýkáme vlastní konečnosti, tématu, které, ač se mu v posledních letech dostává stále více pozornosti, je v naší společnosti pořád velmi tabuizováno.

Zjišťuji také, že představa, pro mnohé odosobněného, civilního obřadu v krematoriu vzbuzuje v pozůstalých nezřídka pocit stresu, spíše než vizi důstojného rozloučení se a mnozí se proto pohřeb pro své blízké rozhodnou raději neuskutečnit. Věřím a vím, že i klasický obřad může být zdařilý, cítím však jako velmi důležité vytvářet a nabízet i jiné formy držení prostoru, které smutečním hostům nabídnou pocit bezpečí, aby se mohli v hloubce a úctě rozloučit se svými mrtvými způsobem, který je jim blízký. Mohou psát vzkazy, zpívat písně, prohlížet si fotky, tvořit vzpomínkové knihy, smát se i plakat, vyprávět příběhy, nebo naopak setrvat v tichu, vždy záleží na potřebách dané rodiny.

Pohřeb je významný přechodový rituál, kdy se loučíme se členem komunity a v jistém ohledu i s kouskem sebe sama. Nese v sobě obrovský léčivý a transformační potenciál. Věta, která se mi vždy při hovoru na toto téma vybaví vyšla z úst asi padesátileté ženy po obřadu, který jsem vedla pro její předčasně zesnulou kamarádku: "netušila jsem, že pohřeb může být krásný."



...Od chvíle, kdy jsem tátův popel vrátila zemi, není už doma v urně na poličce. Najednou je zvláštním způsobem všude. Už není jen můj, je všech. Je klidným lesem, je ženoucími se mraky, je chladivou hlínou, je slunečním svitem, je vzduchem, dechem světa, tak jako všichni mrtví, z nichž my živí pocházíme a po jejichž boku jednou, až bude naše pozemská cesta završena, také spočineme.



Pozn.: Tento článek vznikl jako příspěvek do listopadového Pravého domácího časopisu 2020.






39 zobrazení0 komentář