Nastává čas rovnodennosti, jeden ze dvou dnů v roce, kdy se tma a světlo potkávají ve stejné síle. Den a noc stojí vedle sebe. Ani menší, ani větší než ta druhá, obě kvality shodně důležité pro vytvoření -rovnováhy-.
Jak vzácný to čas! Ve světě, kterým neustále zmítá koncept boje mezi světlem a tmou, dobrem a zlem.
Ocitáme se v bodě, kdy se na okamžik zdá, že "válka" skončila a ke všemu smírem, bez vítězů a poražených. A najednou se objeví vtíravá otázka, zda ten dávný bájný mýtický souboj mezi dnem a nocí vůbec kdy začal, nebo zda-li to celé není jen ztraceno v překladu. Každoročně se nám potvrzuje, že světlo, ani tma nakonec (a vlastně jaký konec, když se točíme stále dokola) nezvítězí, jen si poklidně a pozvolně předají vládu, snad aby si ten druhý odpočinul a nabral síly na další období.
Letošní jarní rovnodennost mě nezvyklými cestami vede k zamyšlení se. K procítění si vzletů a pádů, dob pod zemí i vysoko nad ní, časů, kdy mé oči byly zavřené a vnitřní zrak upřený k světům neviditelným, i na dny, kdy nic jiného než světlo hmatatelně stvořeného nebylo mi dobré. Tolikrát jsem odmítala, nebo naopak vyzdvihovala to první, či to druhé v domnění, že to je to Ono, to správné, to skutečné a že to jiné musí být zavrženo. Až se mi z té jízdy mnohdy točila hlava.
A vždy, když už jsem myslela, že tomu rozumím, vesmír se zasmál a země otřásla. Bum.
Musela jsem se zastavit. Nadechnout, vydechnout a procítit, že za obojí aktivitou je chvíle klidu -bezdeší- plného prázdna, či prázdné plnosti. Takové moje osobní každodenní rovnoDECHosti.
A tak se teď spolu s kolem roku po dlouhém studeném temném výdechu chystám projít branou rovnodennosti, v níž plánuji chvíli setrvat a přečíst nápisy na jejích pilířích, abych dobu hřejivého nádechu plně prožila, stejně jako tu, která ji předcházela.
Představuji si totiž, že tu Bránu podpírá z jedné strany Světlo a z druhé Tma a že když tamtudy budu pomaličku soustředěně procházet, možná se k mému (D)uchu donese, co tito pradávní průvodci lidstva šeptají.
Vítám rovnodennost a místo ve mně, bod klidu, smíření. Prostor, kam se můžu vracet, kde mohu setrvat, kde můžu být pozorovatelem věčného pohybu, nekončícího tance světla a tmy.
Tam pociťujíc dualitu, nerozpadám se pod její tíhou.
Mezi nádechem a výdechem, mezi životem a smrtí, mezi dnem a nocí, tyto obsahujíc, tyto uznávajíc, tyto integrujíc... ve vnitřním tichu a klidu s myslí i srdcem otevřenými - setrvávám - Když vládu nad mým světem pokojně přebírá Světlo.
Já člověk - aktér, divák i spolutvůrce úžasného vesmírného představení :))